A ne, a ne, a ne... Prostě to nejde. My vášniví čtenáři to máme těžké. Nemůžu vybrat jen jednu knihu mého srdce. Ta nejmíň stovka ostatních by to určitě brala jako zradu… ;-)
…no zkusím to omezit na patnáct, ale každé, kterou tu nezmíním, se předem omlouvám.
Jako většina čtenářů mé generace (*1974) jsem si ani já nenechal v dětství ujít žádnou z tenkrát hojně čtených verneovek (
ostatně to byly jedny z mála oficiálně vydávaných dobrodružných knih, které se daly číst). První knížkou, kterou jsem od
Julese Verna přečetl, byl
Tajuplný ostrov a možná i proto - poprvé je holt poprvé ;-) - se stala nejoblíbenější knihou mého dětství.
Příhody z trosečníků, kteří se snaží ze všech sil překonat svůj nepříznivý osud, jejich boj s piráty, smrt kapitána Nema a potopení Nautila a nakonec zkáza celého ostrova při výbuchu sopky mě ani po sté nepřestaly zajímat, rozechvívat i dojímat. Neméně rád jsem ale měl i další Vernovy romány - Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Dva roky prázdnin, Matyáš Sándorf, Robur dobyvatel…
Ke knihám mého dětského srdce samozřejmě patřily i mayovky, dodnes si vzpomínám na to zoufalství, kdy v značně salátovém vydání druhého dílu
Vinnetoua z obecní knihovny chybělo asi 10 posledních stran – dodnes nevím, jak to tenkrát vlastně všechno dopadlo.
Další knížkou, kterou jsem četl nesčetněkrát a často s pověstnou baterkou pod peřinou, byl
Poklad na ostrově od Roberta Louise Stevensona, příběh mladého plavčíka Jima Hawkinse, plavícího se podle nalezené mapy za pirátským pokladem kapitána Flinta.
Mým prvním setkáním s „opravdovou“ literaturou byl román
Umberta Eca Jméno růže, mnohovrstevné postmoderní dílo, které může být chápáno jako historický román, detektivka, horor nebo i filosofický či teologický traktát. Jeho četba mě tenkrát uchvátila natolik, že vlastně ovlivnila celý můj další život – její přečtení v posledním ročníku gymnázia přispělo k mému rozhodnutí studovat na vysoké škole filosofii a historii.
Historické romány mám rád stále, oblíbil jsem si třeba španělského prozaika
Artura Péreze-Reverta. Nejraději mám jeho knihu
Dumasův klub, který se odehrává v prostředí bibliofilů, obchodníků s knihami, antikvariátů, prostě v prostředí, kde je kniha centrem všeho dění. Ano, přiznávám se, i já jsem totiž to, čemu se říká knihomol.
Nejen že mám neustále rozečtených několik knih, ale taky rád čtu o knihách samotných, rád jimi listuji v knihkupectvích a antikvariátech, kupuji je, i když už je doma nemáme pomalu kam dávat… Není ani divu, že jsem skončil jako knihovník ;-)
Dalším mým oblíbencem je rumunský spisovatel a religionista
Mircea Eliade, rád bych Vám doporučil jeho fantastické novely Slečna Kristýna, Had či povídkový výbor
Tajemství doktora Honigbergera.
Celé Eliadovo odborné i beletristické dílo je prodchnuto ideou „věčného návratu“, proto i ústředním tématem jeho románů a povídek je snaha jejich hrdinů nejrůznějšími způsoby překonat omezení, které nám diktuje náš osud.
Popisem tajemné a ponuré atmosféry staré židovské Prahy si mě získal německy píšící spisovatel
Gustav Meyrink. Přečetl jsem od něj vše co u nás vyšlo, ale nejvíce na mě zapůsobil jeho asi nejznámější román
Golem. Toto Meyrinkovo iniciační (zasvěcovací) dílo začíná tak, že si hlavní hrdina omylem nasadí na hlavu klobouk rytce Athanasia Pernatha a začíná prožívat realitu na pomezí snu a skutečnosti…
Mám taky moc rád ruskou literaturu, zejména její temnější proudy,
které představuje např. tvorba
Fjodora Dostojevského nebo
Leonida Andrejeva. Ale asi nejvíce na mě zapůsobil román
Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Nově pojatý a složitě strukturovaný faustovský příběh je zasazen do dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let.
Oblíbil jsem si i současné ruské autory. Nedám třeba dopustit na fantazijní sérii
Sergeje Lukjaněnka, jejímž prvním dílem byla
Noční hlídka. Na pozadí neustávající boje mezi silami Světla a Tmy, na nějž dohlížejí protagonisté z Noční hlídky a Denní hlídky, se v současném Rusku odehrávají osudy Jiných, jedinců, v nichž obě soupeřící strany rozpoznaly nadpřirozené schopnosti a snaží se je proto získat na svou stranu.
Z dosavadního líčení je Vám asi jasné, že dalším mým oblíbeným žánrem bude vědecko-fantastická literatura. Za všechny skvělé sci-fi knihy, které jsem přečetl, bych rád jmenoval skvělý román
Franka Herberta Duna, vyprávějící o pouštní planetě Arrakis s naprostým nedostatkem vody, která je ale jediným známým nalezištěm zvláštního koření, které má moc prodloužit lidský život a poskytuje člověku mimořádné psychické schopnosti.
V poslední době mě velmi zaujal nový literární směr, pro nějž se někdy razí označení
New Weird. Nejznámější knihou tohoto žánru je asi román
China Miévilleho Nádraží Perdido.
Opravdu není snadné tuto knihu charakterizovat, snad bychom ji mohli označit jako temnou městskou fantasy se sci-fi prvky, odehrávající se v dekadentním prostředí podobné viktoriánské éře (to budou asi dozvuky mé dětské fascinace J. Vernem).
Ale abyste nenabyli dojmu, že čtu jen samé složité, zamotané nebo vznešené knihy… …naopak, miluju humor a tak mě nemohla minout slavná fantasy série
Terrryho Prattcheta Úžasná Zeměplocha. Po těchto knihách sáhnu ve chvílích, kdy je mi těžko a potřebuju se naladit na pozitivnější vlnu.
Poslední knihou, která v poslední době zasáhla mé možná už trochu okoralé čtenářské srdce, byl
Kafka na pobřeží známého japonského spisovatele
Haruki Murakamiho. Příběh patnáctiletého Kafky Tamury, „nejdrsnější kluka na světě“, je opět mnohovrstevným líčením velmi podivných zákoutí lidského osudu. Svou roli tu sehrálo jistě i to, že velká část děje se odehrává ve staré knihovně ;-)
Takže zatím jsem si tu
jedinou Knihu mého srdce nevybral… …ostatně si myslím, že to nijak nevadí, v mém čtenářském srdci je dost místa pro všechny dobré knihy.
Jarek
