Se svolením autorky zde uveřejňujeme její velmi zajímavou (a obsáhlou) esej:
Semestrální kurs VU3V – Genealogie
Mgr. Dagmar Malinová
Znáte
to sami, až budu v důchodu, tak………………..
…………..napíšu, přepíšu, navštívím,
namaluji, vystavím, vyhodím, ušiju, usmířím se…….
1.
Ha, už
to mám. Přihlásím se na VU3V, předmět Genealogie. No, super, mnoho let se
zabývám fakty o předcích v našich rozvětvených rodinách, kým je možno se
chlubit, o kom je lepší nemluvit, kdo, kde, s kým, kdy, eventuálně za co a
za kolik. Ale tak to v životě chodilo, chodí a chodit bude. Otázka zní, kdo
dnes hledá předky? Určitě ne ti, kdo je znají, tedy potomci šlechty, ať už
známé nebo té schudlé a zaniklé, žijící běžnými občanskými životy. Snad jen
levobočci, ať už z jakýchkoli důvodů, ponejvíce „z plezíru“ se snaží
příbuzenství prokázat. Ale většina „pátračů“ bude asi zklamána, téměř všichni
pocházíme z venkova. Jeder ist seines Glückles Stifter.
Tak čím
začnem? Vrhám se na staré dopisy, fotky, přehrabuju krabice s archivem,
dokumenty, certifikáty, erby, znaky, pozemnostní archy. Ještěže se to u nás
vždy ukládalo, hodně se o všech možných bábách a dědech mluvilo, vyprávěly se
historky, asi i podle situace fabulovalo a mlžilo.
Také bych mohla
oprášit znalosti z fakulty, co se týká čtení starého písma, určitě se to
bude na univerzitě třetího věku hodit. (Pan profesor Krbec, vždy jakoby
vystřižený z prvorepublikového filmu – knírek, motýlek, klobouk,
vycházková hůl – by určitě zajásal, že si některá studentka i po čtyřiceti
letech ještě něco z jeho milovaného švabachu či gotické kurzivy pamatuje).
Jedeme
dál s přípravou: tlusté sešity a pořadače opouštějí bezednou skříň ve
sklepě zabydlenou myší rodinou a utěšeně se hromadí na stole. Tolik jmen! Tolik
generací! Tolik osudů! Tolik trapných a směšných historek! Tolik práce! Co takhle Hanákovi a Králíkovi - hospodařili na svých polích snad od Bílé
Hory. A co třeba prateta Alžběta, abatyše, která proslula svým moderním
myšlením a ve svém klášteře zavedla před 100 lety takovou novinku, jako jsou
splachovací záchody. Strýc Václav, ředitel gymnázia, který se nevrátil
z koncentračního tábora. Dědek Edoš, který se v Americe oženil, byť
tady doma měl manželku a sedm dětí. (Když za ním jeho zákonná žena i
s dětmi a dvěma kufry přijela, nenaštval ji ani tak samotný fakt, ale
především to, že jeho druhá žena je ušmudlaná bezzubá Mexičanka, neustále
žvýkající tabák. Ale než stihla babička odjet, znovu otěhotněla, takže domů se
vrátila se dvěma kufry a děti osmi). Naopak strýc doktor Schlesinger, vídeňský
Čech, až do své smrti v 90. letech dobrá duše české komunity
v Rakousku. Judasovi a Kantorovi. (Kdepak se v malém městečku
ztraceném kdesi na střední Moravě vzalo tolik rodin s hebrejsky znějícími
jmény – Munkovi, Munzlingerovi, Herodkovi, Judasovi, pan řídící Schón, doktor
Steinberg, Sikmundovi, Pektorovi, Kantorovi….ti žili na knížecím statku a měli
sedm dcer. Po válce se vrátila jen jedna, Marie, při nástupu do transportu si
ji spletli s dívkou stejného jména… Ale to je už na jiný příběh …. Adonaj
elohejnu, adonaj echad….). V tomto pomyslném žebříčku celebrit (nebo i
polo-brit) naší rodiny by ale určitě vyhrál děd Alois, hraběcí levoboček,
zdárně propíjející majetek, kterým si příbuzní s modrou krví vykupovali
mlčení a svědomí. A kteří mají možná i přes tu hradbu sta a více let z této
rodové větve stále mrazení v zádech.
Tak tedy jdeme na to. Vyzbrojena znalostmi a
hlavně nadšením usedám „do lavic“, těším se na spřízněné duše se stejným animem
ve vrtání se ve starých záhadách, těším se na seminář o dalším mém koníčku, tím
je bádání v původu a významu příjmení v našich končinách. (Vždy jsem
každoročně vtloukala do hlav svým žákům, že příjmení je to, co nás spojuje
s historií, jsme nositeli po staletí rodinné linie, které si musíme
vážit…no, občas se mi o tom hrachu házeném na zeď i zdálo…). I přesto, že se
téměř vedle na židli sesula jedna z největších místních drben, neztrácím
optimismus, věřím, že většina frekventantů kurzu přichází se stejnými pocity.
Přednášky se docela nudně vlečou, nevím, co bych komentovala, vše má odborný
erudovaný základ, vše je výsledkem dlouhodobého výzkumu, třídění je systémové i
systematické, výstupy exaktní, závěry srozumitelné, ale nijak objevné. Tedy
alespoň pro někoho.
2.
Co tedy
ona závěrečná esej? (Už to slovo mi ale moc nesedne, evokuje lepší slohovou
práci žáka 9. třídy). Spíše třeba seminární nebo klauzurní práce? Ale od toho
jsou jistě jiní kompetenti, tak nevrtej.
Až při
projíždění seznamu účastníků kurzu (není to doufám nic tajného, je volně na
internetu přístupný) mi blikne nápad! Co třeba si pohrát s příjmeními?
Nezpochybňuji nikoho, určitě si všichni už někdy zapátrali, cože za podivné
označkování, signaturu, jim jejich prastaréčci nechali a starodávný písař,
šafář et item kněz škodolibě zkomolil.
V kurzu
je cca 48 účastníků, určitě nedorazili všichni evidovaní. Napadá mě, jak jsou
mi ta příjmení známá, setkávala jsem se s většinou kdysi „za děcka, za
dívky“ v Mikulově, což značí, jaká náplavka ze všech konců se po válce
v pohraničí sešla, a vlastně taky za tu přehršli roků tady v Břeclavi
mi pod rukama prošli určitě mnozí zdární i nezdární potomci zúčastněných. Také
si uvědomuji, jaký smysl pro humor, škodolibost i jaký pozorovací talent oni
zadavatelé našich příjmení měli. Nejen uctivá jména mající kladný obsah na
meritu poctivého řemesla, místa, vlastností, velmi často v lepším případě
neutrální, ale spíše jízlivé pojmenování toho, co bylo na člověku směšné,
hanlivé, opovrženíhodné.
Obložím
se tedy osvědčenými všeznalci v oboru – Kotíkem, Benešem, Sedláčkem, Svobodou,
Moldanovou, Holubem, Matesem, Kopečným, taky Šmilauerem…safra, oni snad
opisovali od sebe všichni navzájem! Ještě etymologické slovníky, pak němčinu,
staročeský slovník, snad ještě latinský a staroslověnský. A v nejhorším
případě vše bude jistit strýček Google.
Seznam
tedy dělím na několik skupin – příjmí (mezi příjmím a příjmením je významový
rozdíl, ale pro mé použití to nehraje roli) ryze českého, ev. staročeského,
ev. panslovanského původu, příjmí z germánského, ev. staroněm. základu,
příjmí hebrejského, ev. starozákonního původu, příjmí z řečtiny nebo
latiny, příjmí maďarská a slovenská, srbochorvatská, no a nakonec taky ta,
která jednoznačně určit nelze.
3.
První
skupina příjmení je od názvů činností – prý jsou od původu z Moravy,
z Hané, kde se hodně pracovalo, ale někteří odborníci to popírají. Fakt
je, že obyčejní lidé dřeli asi všude stejně.
Tak začnem:
Čekal (pro zjednodušení i transkripci uvádím
všechna příjmí jen v maskulinním tvaru): v každém etymol. slovníku lze
najít důkladný rozbor tohoto slova, z jednoduchého sloves. infinit., staroč.
z panslov. „čakati“. Takže někdo, kdo čekal, pozoroval, hlídal. Možná noční
hlídač, byl třeba na “čekané“, takže docela poctivé řemeslo, ale možná i ten,
kdo čekal, až ten noční hlídač zmizí za rohem, možná i špeh, slídil?
Dočkal:
stejný sloves. základ, disimilace hlásky „e“ z pův. Dočekal, je to poměrně
mladé příjm. z přibližně 16.-17. stol., možná vzniklo právě špatným zapsáním.
Dr. Mates uvádí, že „dočekal“ je pro
Staročechy člověk trpělivý a vytrvalý. Proč ne, ale mohlo to být taky jinak,
třeba “se mohlo jednat o situaci více než prekérní, kdy jistý předek čekal na
ni, místo ní přišel ten její, a on dostal po ní….. dočkal se a stal se
Dočkalem.“ Mezi 200 nejčastějšími českými příjmími.
Opletal:
podle Dr. Moldanové ten „co oplétal pole proutěným plotem“. Zde jsem zajásala
nad ryzím moravismem, neboť v Zapletalovi (jaká to náhoda!) se uvádí frekvence
příjmení od slova „plést“ se všemi možnými předponami ( cca 20 jmen), jen ne s
„o“. Až v Sedláčkovi lze najít –„Jech, řečený Opletal dluží za materiál
k oplétání…. 3 groše“. Na rozdíl od
Zapletala, který „se mohl taky do něčeho nemilého zaplést a být tak škodolibě
Zapletalem nazván, je jméno Opletal zřejmě pracovního charakteru“.
Drkal:
žádný z výše uvedených onomast. odborníků toto příjmení neuvádí, jakoby
nebylo, jenže nositel tu fyzicky existuje, tak pátrám dál. Příbuznost nepopře Drkotal (tady by to byla
disimil.) nebo i Trkal ( spodoba hlásek). Až v etymol. slovníku objevuji
heslo „drkat“, tj vrážet, šťouchat, onomatopoický původ lze vystopovat i ve
slovech drcat, drnkat. Nechť si majitel vybere sám, k čemu se přikloní.
Třeba se předek živil tím, že šťouchal brambory a drnkal mléko, až se zdrclo na
máslo.
Vymazal: opět příčest. min. činné,
z indoev. základu“magz“ napříč
všemi evr. jazyky má jeden a týž význam, ve stč. pouze s rozdílem předpon.
, každopádně někdo, kdo něco mazal, třeba koše nebo komíny hlínou, nebo taky
med kolem huby. Kotík uvádí souvislost s něm. Mass, tedy míra, mohl to být
taky někdo, co měřil sukno, nebo čepoval pivo na mázy.
Vrzal: ve
staroč. slov. se uvádí slovo otverzát,tj. otevírat, verzit, tj. zavřít, svázat,
veržti, tj. svírat, takže „vyabstrahované „otevřít“ tedy význam pohybu dveří se
vyvinulo z nápodoby zvuku dveřmi vydávaného“ Mates, jak to říct lidsky?
No, asi mu opravdu vrzaly dveře od chlívka, nebo kola u žebřiňáku, nebo
kolena…nebo zuby,…. nebo někoho vrznul přes ústa?
Darmovzal: adverbiální kompozitum s verbem
v druhém členu a pejorativním významem (přelož si sám), taková příjmí
dostávali jedinci jako posměšek, jako by okolí chtělo dotyčnému dát najevo
opovržení a on byl tak hloupý, nevzdělaný, že si to nechal líbit (ze stejné
kategorie jsou např. Kostohryz, Stojaspal, Venvystrč, i Nechoďdom,
Zlámaljelito, Nasralhrnec). A smysluplnost? Opět dost variabilní. Darmo-vzal:
že by bral zadarmo? Takže zloděj? Nebo snad, že vše, co vzal do ruky, bylo
nadarmo? Takže nemehlo? Toto inkriminované příjmí je podle Beneše častější na
Moravě než v Čechách. Tak že by pomsta za Velkou Moravu?
4.
Druhá
skupina rodových jmen frekventantů se vytříbila z nekonečné říše flóry a
fauny, tato příjmí obecně nemají posměšný charakter, tak teď snad nikoho
neurazím. Začneme jménem
Fiala: kdysi
jsme řešili problém, jak od sebe odlišit manželky pánů Fialy a Fialového, ani
jazykoví znalci nevěděli . Každopádně prapůvod slova je v ie. jazyku, je
to slovo panevrop., přes latinu všude slovo „viola“ rozšířené, význam notoricky
znám. Beneš uvádí, že název barvy je podle květiny, nikoliv naopak. Třeba měl
dotyčný předek zálibu v těchto voňavých kytičkách, které byly od starověku
spolu se sedmikráskami symbolem skromnosti, možná je prodával na trhu, nebo
sbíral pro léčivé účely. Nebo že by měl od pití fialový nos? Ale to už zase
zabíhám do ironie. Mezi 20 nejběžnějšími příjmeními.
Malina: teď si dáme friendly fire do vlastních
řad, předestírám, že nosím toto příjmí vlastně náhodou nebo spíš omylem, ale
zůstala jsem u něj kvůli jeho libozvučnosti (žáci ve škole sind flinker
Beobachters, velmi krutí a vynalézaví
v přezdívkách svých učitelů a tímto slovem se moc nadávat nedá…). Na
Horní Bečvě je cca 2 500 obyvatel a z toho je asi jedna čtvrtina
Malinů, znají se často jen přezdívkami a číslem popisným. Prvňáček byl
překvapený, když jej paní učitelka nazvala Pepou Malinou, byl totiž zvyklý na
jméno Joža Šrubek (jeho taťka byl údržbářem u hasičů – šřůbkem). Když jsem došla
do Břeclavi, byla jsem tu jediná Malinová (viz jako doklad telef. seznam
z r. 1995), setrvale jsem byla zvána jako Malinková, Malinovská či
Malinkovičová, a to i žáky či jejich rodiči, kteří mnohdy ani nevěděli, jak se
ta učitelka, co se už čtyři roky věnuje jejich „povedenému“ synátorovi,
jmenuje. Co tedy to slovo? Opět panevr. původu,
i Maďaři mají svou málnu. Sami nositelé tohoto jména trvají na tom, že všichni
pocházejí z Valašska, potažmo z Rumunska. Asi byli prapředci pěkní
červenolící, svěží, prostě jako malina, nebo se živili sběrem tohoto ovoce.
Mates uvádí ještě jiné možnosti: možná měl někdo z nich na tváři nápadné
červené znaménko, možná pásl krávy maliny (mají načervenalou barvu kůže), ale
ať je to jakkoliv, Malinové se rozešli do všech možných koutů, Valachy
v sobě ale nezapřou, ani kdyby chtěli.
Stehlík
a Sýkora: jména obě jsou podle tělesných nebo duševních vlastností dotyčného,
slova jsou panevrop. a panslov. původu, onomatopoic. základ je pravděpodobně ve
stehlíkově hlasu „stiglit, stiglit“ ( i něm.má svého Stieglitze, pol.ščeglila,
srb.štiglice), a v hlasu sýkory „sik, sik, zik, zik“. Třeba byli původní
nositelé drobné postavy, nebo se předek pestře oblékal, nebo hezky zpíval, byl
veselý, čiperný….nebo taky hašteřivý, hádavý, což je vlastnost sýkorám
připisovaná (Mates). Buď jak buď, ať jsou nositelé jména stejně oblíbení a
roztomilí, jako tito opeřenci.
Králík:
nad tímto jménem mi “slza ukápla“, celá jedna linie naší rodiny je Králíkova.
Jak došel tento roztomilý a kulinářsky ještě roztomilejší hlodavec ke svému
jménu, bůh suď. Na významnou podobnost mezi králem a králíkem jsem nedošla, i
když někteří odborníci tuto možnost připouštějí. Slovo se opět implantovalo do
všech evrop. jaz., a jméno z něj vytvořené má charakt. nějaké vlastnosti
těla i povahy dotyčného. Jací tedy ti staréčci byli? Mohl mít někdo z nich větší uši, velké
přední zuby, byl malé postavy, krčil nos (jako králík), vystrašeně se
zachraňoval úprkem, nebo je (ty králíky) lovil a prodával, nebo z nich
nosil kožich……možností je neurekom.
Možná je to ale i zkomolenina z něm. grulich, tj.ošklivý, proč by
ale měli dostávat tito milí tvorové takový atribut? Takže všem Králíkům přeji
třeba……aby jim dobře dupali králíci. Mezi 400 nejčast. příjmeními.
5.
Třetí skupinou jsou jména stč.nebo prasl. pův.
z různých substantiv či adjektiv:
Hrubý:
stč.,stsl. „gruby, greby“, jméno „podle těl.a duš. vlastností“, nositelů tohoto
jména bude opět asi těžko vybrat tu správnou, podle které jejich předek
k příjmí došel. Citujeme na výběr podle různých slovníků: „nezdvořilý,
obhroublý, sprostý, drsný, neslušný, prostý, nevzdělaný, tlustý, ale i velký,
silný, statný a bohatý“. Můj oblíbenec Jan Domšík řečený Janek od Zvonu líčí
„hrubou sílu křižáků“ a myslí tím opravdu velké vojsko nepřítele, a další můj
oblíbenec jednoroční dobrovolník Marek dává najevo Švejkovi, že „zabíjení se mu
hrubě nelíbí“. V takovém spojení je hrubý tedy velmi pozitivní slovo. Ať
jsou tedy všichni Hrubí stejně pozitivně laděni. Už i proto, že jsou mezi první
stovkou nejčast. příjmení.
Kučera:
panslov. slovo, i když transkrip. z lat.
kuka, kuca, kaucaras…. Když na kolejích polští a moldavští studenti po večerech
s chutí pěli „oj, Maryška čičery, čičery, čičery, roščešej mi kučery,
kučery, kučery“, lezli nám na nervy, teď na tu dobu vzpomínám nostalgicky. Opět
jméno v kategorii „podle vlastností těl.a duš.“, 7.nejrozšíř. příjmení, existuje
30 variant od základu „kuč“, tolik chytré knihy. Myšlení našich předků bylo v rozdávání
přízvisek docela průhledné i v tomto případě: třeba měl jedinec nápadnou
bohatou kštici a třeba i výrazné barvy, zrzavou, (Slované měli totiž vlasy
spíše rovné a kučeravost se začala objevovat vlivem chtivých nájezdníků
z východu, z Turecka, i ze severu od Vikingů, a jejich v české a
moravské kotlině rozházených genů). Ale nemusí nositelé hned pátrat
v haplogrupách, není vyloučeno že třeba jen přišel z místa zvaného
třeba Kučerov. Nebo naopak měl hlavu jak koleno, a titul „kučera“ byl tvrdou ironií.
Tolik Mates.
Smyčka:
tady jsem opět narazila, příjmení nikomu z odborníků nestojí za zmínku,
jen Moldanová píše, že vznik tohoto příjm. je vlivem přirozeného rodu (?),
Mates, Beneš, Kotík nic, etymol.jen „smyk, mykati“. Teď mě napadá, že se toto
příjmí dožilo docela úspěšné kariéry, jako jedno z mála se dostalo do
vyjmenovaných slov. Tož gratulujeme.
Svoboda:
a máme tu elitní VIPku, 2.nejčastější příjmení hned za Nováky….. asi proto, že
naši předkové si svobody vážili, jako něčeho, co se těžko získává a ještě těžší
je si ji udržet. Panslov., panevr. rozšíř. pojem – sloboda, svaboda…souvisí
s pojmem „slovo“, tj. měl právo na sněmu svobodně mluvit. Nebyl ničí
majetek, poddán byl pouze „bohu a císaři“. Kupodivu to ale není slovo od původu
slovanské, souvisí zjevně s hornoněm. kmenem Suaba (Švábové), a snad i odtud
etymol. vznik pojmu swuo pot tj. svůj pán („jsem svým pánem, jsem
svobodný“). Ve Slovníku středov. latiny
je uvedena Svoba – bohyně osvobození z otroctví. No ale abychom trochu
zase postavili nositele jména nohama na pevnou zem: třeba jen z nedostatku vdavekchtivých
dívek zůstal jejich předek nafurt svobodným a stal se Svobodou.
Plot:
že plot je ohrada, ohrazení, ví každý, ovšem původ slova je opět vznešeně
praslovanský, panevropský: ploti, plésti, plotí, tj. to, co je spleteno
nejspíše z proutí, což byl nejdostupnější materiál na pletení už
v pravěku. Ale jako příjmí je tak vzácné, že opět nestojí odborníkům
v oboru za zmínku, není mezi 500 nejčast. příjmeními. Tak co bychom na něj
práskli? Třeba se jeho předek živil pletením (jako Opletal), nebo potutelně
stále posouvat svůj plot na sousedovy pozemky, nebo byl tak „pod vlivem“, že
šel domů přes ploty hlava nehlava. Každopádně lze rozšířit či upravit bod
v Desateru „ nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš plotu jeho“
rozuměj pozemku – mnozí z dnešních politiků by si to měli stále opakovat.
Mráz:
hosana, opět jedno z oblíbených příjm., 130.nejčast., kategor. vlast. tělesných
a duševních, tak budeme opět domýšlet. Byl předek šedivý? Měl hlavu bílou,
jakoby pokrytou jinovatkou? Mohl ale také o mrazech často mluvit, přišel
odněkud, kde víc a častěji mrzlo, mohl být víc zimomřivý a třást se zimou, mohl
také někdy v zimě málem umrznout…. Každopádně toto nelibozvuč. slovo
napříč praslov.jaz. – mróz, moróz, mraz, stč.mrazg….vyjadřuje nelibé stavy
těla, když mrzne. Ale ať jmenovcům nekazím náladu, mráz byl tak důležité téma,
že se dostalo do četných přísloví, rčení a pranostik, pro pobavení doporučuji
některou se sbírek. (Běhá mi mráz po zádech. –jak to ten pan Mráz asi dělá?) Jo
a možná taky předek choval koně mrazky. Nevím, jak vypadají, ale název se mi
líbí.
Mazánek:
nic záhadného, mazač byl ten, kdo něco něčím vymazával (viz Vymazal), např.
stropy a podlahy hlínou, nebo také proutěné koše tímtéž, ty se pak daly na
oheň, proutí shořelo, hlína se vypálila a na světě byly první mazané hrnce.
Ovšem Mazánek nemusí být toto poctivé řemeslo – mohl to být vychytralý, mazaný
potomek, prostě „mazánek“.
Čulen:
stč.z příčes.trp.či adjekt., snad nejvzácnější z této skupiny. Nositel si
určitě kdysi užil ve škole dost pošklebků, ale je to jméno veskrze pozitivní –
stč.čulý , mor. varianta českého slova čilý, svěží, zdravý. V etymol.sl. nic
zajímavého, Moldanová má jen „Čulík“, Beneš nic, Zapletal nic. Až ve
Sl.stč.jmen: příjmení se sufixem –en, s dodatkem neprůzračnosti původu „
1426 Wykus dicto Čulen“ u Sedláčka (no potěš pánbu), tak taky raději nic. Držme
se tedy toho hezkého „čilého“.
Měchura:
panslov.sl., měch, tj.břich, vak, měšec…..ve
všech slov.jazycích je varianta tohoto slova, že by tedy nositel byl břichatý?
Asi ano, když to stálo předkům za určení jména, asi moc tloušťkou neoplývali.
Ale protože miecht je ve výchsl.jaz. konkrétně ovčí (beraní) kůže, mohl to být
taky kupec s kožešinami hebkými jak mech.
Jareš:
existuje cca 40 verzí jmen a příjmí od zákl.“jar“. Tak s čímpak to
souvisí? Určitě je patrná kontinuita se slovem „jaro“ – příroda nabývá na síle,
je svěží, hýří energií. Když čeští obrozenci vymýšleli nová ryze slovanská
jména, nadchli se tímto základem- Jaroslav, Jarolím, Jaromír, Jaromil, Jarovít,
Jarohněv – ten se nehněvá na jaro, ale je ve svém hněvu silný, jarý…. Tak jako
tak, příjmí Jareš je spojeno s nejstarší slovanskou minulostí,
předkřesť. dobou, a to je dobře. I tak se dá překlenout hlubina věků.
Mráka: pansl.základ – mrákota – mdloba, bezvědomí.
Tolik Moldan., jinak se o tomto jménu nikdo nezmiňuje, ani Staroč. slovník, až
v etymol.sl. konečně něco víc: heslo „mrak“, pans. “mork“- tma, setmění, zavírání (očí?),
indoev. “merk“- míhat se, zatmívat, pol.“mrok“,r.“morok“…..Možná onen ctihodný
předek vycházel ven až večer, když se smrákalo, nebo na něj často chodily
mráky (mrákoty), když měl platit berně… a možná jednou v čase mráky se
z těžkých mraků někde na kopci vynořil omráčený množstvím truňku a mrákotně se potácel k domovu. A
stal se Mrákou.
Trojan:
i když toto příjmí zní velmi exoticky a efektně, asi bude jeho nositel zklamán,
s největší pravděpod. vskutku není potomkem hrdinů od Tróje, ani
příslušníků legie 333, a už vůbec není v linii císaře Trajána. Nejspíš má
toto jm. prozaic. původ v panslov. jaz. Trojan je běžné jm. v Bulh., dolož.
už ve 12. stol. Předek mohl odtud doputovat, možná ale jen rád poslouchal
příběhy o trojské válce. Nejpravděpod. však pocházel z mlynářské rodiny,
která sídlila na mlýně zvaném „trojan“ – měl tři stupně mletí a zpracování
mouky (Mates). Nebo taky pocházel z trojčat, to bylo i v minulosti
jistě neobvyklé. (Jaké jméno pak ale dostali jeho sourozenci?) Co mu tedy
popřejeme? Aby se číslo „3“ nestalo nikdy pro něj průměrem.
Šatný: jistě
staroč., ale bez liter. si netroufnu určit…tak co to je? Jasně – „šat“- oděv,
pokrývka, starogerm. „hetsat“, häz, häss (že by ohoz?), další původ nejistý,
takže někdo dobře oblečený, ten, kdo dohlížel na šití oděvů, sklady látek,
správce šatníků někoho bohatého. Šaty dělaly člověka už v minulosti……
Smaženka: opět problém
v pátrání, není v žádné starší encykl., u Moldanové a Kotíka jen
v seznamu, bez bližšího určení. Pátrejme tedy dál- smažit, osmahnout,
smága –tj. saze, žár, plamen, smažný- tj. osmahlý, hnědý, tmavý….tolik
Etymol. slov. Co z toho plyne? Příjmení je asi novějšího původu, praslov. maso
moc nesmažili, ostatně neznali pánve, spíše pekli a vařili, pak ale jednou
přišli osmanští Turci a smažení se stalo oblíbeným způsobem úpravy masa a taky
popravy – nebožák se stával smažným. Ale možná byl předek díky původu jen
tmavší pleti, trochu multikulti, anebo u dvora Marie Terezie to byl mistr
kuchař, odborník na smažená kuřátka, která císařovna milovala, a jméno mu „mit
Signum Gott sei Dank“ milostivě
přidělila.
Švábenský: jestlipak nositel toho jména ví,
kde jsou Švábenice? Já to vím, mám tam rodinu. Byla tam kdysi tvrz a odtud
pochází šlechtický rod Švábenských ze Švábenic, bohužel dnes již zaniklý. Nebo
ne? Jméno se sufixem –ský nedostal jen tak ledajaký poddaný, bylo udělováno
nižším šlechticům, nebo třeba svobodným mlynářům, bohatým sedlákům, nebo i těm
měšťanům, kteří si to mohli zaplatit. Švábenští nebyli nevýznamní – v erbu
měli čtyři zlaté šípy v modrém poli, od 12.stol zastávali různé funkce
v čes. království. Možná se nynější potomek dopátrá zajímavých předků,
třeba přišli na Moravu ze Švábska, založili zde ves, možná s sebou na
povozech přivezli i ony chrastivé brouky (něm.schaben – škrábat). A když ne,
kdo může tuto myšlenku vyvrátit?
Hošek: začnu odjinud: občas mě
„ekluje“ oslovení „holky“ pro korpulentní důchodkyně, proč to značně
nelibozvučné slovo je mezi babkami mého věku tak populární, nevím. „Holka“ je označení ve všech slov.jaz. pro
nedospělé děvčátko – je ještě holá! Totéž platí i u chlapců –„hoch, hošek,
hol-eček“ – je ještě holý, stejně srovnej „holobrádek, holovúsek…“ale…vždy je
nějaké ale…Možná někdo vysoký, velký přišel z německé strany a říkal si
„hoch“, Mates cituje J. Jungmanna se třetí možností: hošek je lidový název pro
volavku. A já přidávám možnost čtvrtou: kdysi na jakési náhorní planině
v Černé Hoře nás místní napájeli těžkým vínem zvaným „hošek“, jehož účinky
jsme pociťovali ještě dlouho potom, zvláště když jsme se pak probouzeli
v jediné obytné místnosti domu, kde nás přes dřevěnou ohradu zvědavě
okukovaly ovce a kozy. „Na svatého Hoška není vína ani troška“. Nevím, kdy
svatého Hoška je, podle některých známých snad každý den.
6.
Skupinka dalších příjmení má trochu krkolomný původ, i když to
tak na první pohled nevypadá:
Janíček:
odvoz. jm. osob. – dvojnásod. deminutiv.(což jsou české jaz.speciality) jména
Jan, mezi 350 nejčast. příjmeními, ale na množství variant od jednoho základu
„jan“ tedy drží rekord, Mold. uvádí asi 100 možných, Kotík a Beneš kolem
stopadesáti! Čemu za to vděčit? Na začátku tohoto příběhu stojí jistý Jochánán,
žijící kdesi v končinách Judei, kterého si Bůh tak oblíbil, že jej několikrát
zachránil před smrtí a on pak toto hebrejské jméno rozdával všem mužským
potomkům ve svém okolí. Ostatně známe mnoho slavných Janů, jméno se drží na
výsluní od poč. křesťanství v Evropě ve všech jazycích) Johann, John, Giovanni….
A co tedy ten Janíček? Třeba to byl roztomilý hošík s krásnýma modrýma
kukadlama…. A určitě pocházel z Moravy, protože o Janíčkovi se zpívá snad
v každé třetí milostné písni z Podluží.
Bedřich:
je rovněž přivandrovalec. Opět narážím ve slov. a encyk. na hradbu mlčení,
neuvádí je jako příjmení ani Moldan., Kotík, ani Svoboda a Mates. Ale přitom
kolik Bedřichů (a bylo jich podle historiků hodně) ovlivnilo v dobrém či
zlém české dějiny. Pamatuji si na lepanec od učitele dějepisu za to, že jsem
Fridricha Falckého pojmenovala Bedřichem. Je to počeštělá varianta od střněm.
Fridrich, tj. fridü - mír, ochrana, jistota, rich – vládce. No budiž, kmen
Frídů by na to měl možná jiný názor. I přes nepřízeň odborníků je toto rod.
jméno na jihu Moravy rozšířené, v Mikulově a okolí je těchto rodin
několik. Co dodat? Třeba, že „vor dem Heilligestuhle sind alle gleich“.
Šebesta:
je vlastně zkomoleninou (na což jsou Češi taky mistři) lat.os.jm. Sebastian,
Sebastien. Odkud se vzalo? No přece z města Sebasty, i když tento slavný
nositel skončil fujtajblově (kupodivu nezemřel na ony zabodnuté šípy, ale na
umlácení holemi), církev jej řadí k největším křesť. světcům. Snad uspokojí
nositele tohoto a jemu podobných příjmení, že podle řec. základu je český
přepis jako vážený, úctyhodný, vznešený. A snad i proto po celé zeměkouli je
mnoho měst nesoucích v názvu jméno tohoto světce od San Sebastianu
v USA, Argent., Mex. až po Sevastopol v Řec. nebo Rusku (Mates).
Samson:
kdoví, kde se tento starozákonní silák vzal v moravské kotlině, co má asi
společného s místními obyvateli? Nic a vlastně všechno, v jeho
příběhu se odráží osud pošetilců, kteří se zamilují hned dvakrát do proradné
ženštiny, jež bůhvíproč (asi many – many, co jiného) hned po svatbě usiluje o
jeho život. Samson sice na tuto fatální chybu přišel, ale pozdě, což se mu
krutě vymstilo. Kolikrát se asi tento příběh opakoval i mezi Slovany, Kelty…či
kdo vlastně tady kdysi v minulosti migroval. Možná opravdu dorazil
prapředek odněkud z erec Izrael prchajíce před Pelištejnskými, možná si
opravdu v postavení nezirut nestříhal vlasy, nepil víno a nejedl hrozny (co
tu tedy vlastně na jižní Moravě hledal?). Možná to byl velký silák, který
nadzvedával vozy a vytahoval koně spadlé do jámy a lidé ho v úctě
k jeho síle a dobrému srdci nazvali Samsonem. Na tvarosl. rozbor jména si
netroufám.
Petrla:
druhé nejčastější příjm. (po Janovi) se tvoří od základu Petr, mezi první
stovkou v čes. příjm., Kot.i Sedl. uvádějí na 150-200 variant a to nejen u
nás, ale v celé Evr. Toto příjm. patří do kategorie „od jmen osobních“ a
původ je notoricky znám. Ale i tak jsme mu naslouchali v Petře
v Růžových skalách se zatajeným dechem, stokrát opakovaný příběh o tom,
jak Ježíš nazval rybáře Šimona jménem Kephá, (což z aramejštiny posléze
přenesli učedníci do řeč.a lat. – Petros, Petrus – skála,) (Mates)a ustanovil
jej svým nástupcem, a svěřil mu ony pomyslné klíče od království nebeského….
Možná to ale bylo nejen proto, že jej Ježíš považoval za nejpevnějšího a
nejvěrnějšího apoštola, možná se Ježíšovi prostě už ti učedníci pletli –
Šimonové tam byli dva, Jakubové taky, Juda – Jidáš hned 3x (ostatně i tři Ježíšovi
bratři se jmenovali Šimon, Jakub a Juda). Ať už to bylo tak nebo tak, přeji všem,
aby je svatý Petr do onoho království nebeského jednou ochotně pustil. ….A
ještě co ten Petrla? Základ je jasný, sufix „-la“ je údajně morav. varianta
dolnorak. deminutiv. os. j. Peterle – „petřík“. Takže z Moravy do Rakús a
zpět. Taky dlouhá cesta!
Dominik:
jasně lat pův., „dominus“ – pán, „domini“-
pánův…no, asi někomu patřil, ale možná přišel s mnichy, kteří od
12. stol. tu zakládali misie. Řád Bratří kazatelů Dominikánů má ale název
trochu jiného původu – „domini cani“ „boží psi“. Od 13. stol. řídili inkvizici,
což k jejich dobré pověsti a oblíbenosti moc nepřispělo. Není mi proto úplně
jasná ta obliba křest. jména Dominik(a) v minulých desetiletích, že by to
bylo z neznalosti faktické podstaty apelativa? Ale mají Dominici jednu
prioritu – kdyby se jim u nás nelíbilo, mají přece svou Dominikánskou
republiku.
7.
Teď pocestujeme pomyslně na západ, jména germ. pův. mají v našem životním prostoru
taky své místo, Němci se k nám hrnuli odjakživa, začneme u
Fiedler:
když někdy v r. 1370 jistý Hanczl kdesi v Horní Falci vzal do ruky
strunný nástroj zvaný „fidula“ (cosi podobného dnešním houslím), tak jej hraní
na něj tak nadchlo, že mu už zůstalo i jako jméno. Stal se „fiedlerem“ – hráčem
na fidulu, lze jen doufat, že na ni opravdu hrál, nikoliv fidlal.
Frýbert: starohornoněm. „frívort“, tj. bohatá snídaně,
ale může být i od „friedbert“ tj. „fridü – ochrana, jistota, a bëhart – skvělý“.
Každopádně majitel tohoto příjmí má možnost si vybrat i třeba krále Frídů
Fridisberga, ostatně Germáni i Keltové si rádi v naší kotlině hledali své
manželky, nějaký ten potomek se tu určitě najde.
Jochman:
tento jmenovec stojí jednou nohou v zemích Koruny české –„joch“, a druhou
v Německu „-man“. Jochy byly dřevěnou součástí mlýnského mechanizmu, ale i
polní mírou – „jitrem“. Tak co: třeba vyráběl jochy, nebo měl hodně jiter polí,
nebo byl starý jak jochy , jistě se i tehdy ctila kvalita řemesla, nebo spíš
pořízení takových jochů bylo do mlýna složité a nákladné, tak se mlynář snažil
ty staré co nejdéle udržet (třeba než je sežral červotoč). To nositeli tohoto
rodového jména samozřejmě nepřeji, i když se mnohým břeclavským učitelům po zážitcích
s jistým žákem stejného příjmení dodnes otevírá kudla v kapse.
Goldhammer: když se po roce 1786
v habsb. monarchii normovala kodifikace Josef. patentu, mimo jiné také
vyvstal problém, co s nevyslovitelný mi a často nezapsatelnými jmény
obyvatel žid.ghet. Kdo si připlatil, mohl získat (ovšem pouze v němčině) jméno
hodné boháče – Gold, Silber, Perl, Diamont, Stern, Aksamit….dále kompozita
např. Silberstein, Steinberg, Goldschmidt, atd… Židé nemají šlechtu, možná
proto se tak někteří chtěli dostat na roveň křesťanských elit. Kdo na to neměl,
měl smůlu. Jak by se vám líbilo třeba (doložené) příjmení Notdurf? (přelož si
sám). Dotyčný prapředek nebyl tedy asi žádný chudák, proto ono poetické „gold“
– zlatý, „hammer“ (hamer, hamr) – kladivo. Třeba byl kovářem, utěšeně na svém
vodním hamru kul železo a vyráběl součásti ke strojům pro své sousedy. A možná
měl tak “zlaté ručičky“, že mu lidé přiřkli tento uctivý titul. Tento rodokmen
určitě stojí za vystopování.
Prinz: panevrop. slovo, total multi-kulti, ve všech
ev.jaz. má stejný význam –fr.“prinze“, lat.“princeps“, ř.“primus“,
něm.“prinz“……tj. „zaujímající přední (první) místo“. Ostatně i u nás máme
prince, primáře, primáše, primusy, primáriusy….a snad desítky dalších
denunciací. Co tedy popřejeme: Aby se
z prince už z principu nikdy nestal principál.
Machač:
mezi 200. nejčast. příjmeními, v encyklop. zabírají jména od kořene “mach-“
hodně místa, asi 60 variant. No tak vývoj je jaký: převodem z hebr., pak
z něm. z os.j. Martin, Matyáš, Matěj nebo Marek nebo derivací
z Maxmilián a kupodivu i z Mauricius. Tolik Mates. Taky se
v někt. slovnících plete do toho Machar, Macharias, tj.blahoslavený,
šťastný. Kotík ještě ale uvádí, že koncovka „-ač“ věru neznamenala uctivý
postoj. Spíš naopak, jako třeba Makač, Kakač.
Šenk:
vysvětlení jednoduché, rozbor nepotřebný, slovo starogerm. původu, „šenk“-kdo
naléval, šenkoval v šenku, posluhoval u dvorů při hostinách. Karel IV.
měl, jak známo z Noci na Karlštejně, svého šenka Peška, a byla to funkce
velmi prestižní a náročná. Copak asi takový šenk za dobu své služby na
šlechtických a královských hostinách vše viděl a slyšel? Byl-li chytrý, uměl
toho využít ve svůj prospěch, nebyl-li….no, měl smůlu.
8.
Další
příjmí přišla odněkud ze sloven. kopců a uherských rovin:
Totek: příjm. nikdo neuvádí, jen Moldan.se o něj zmiňuje ve
výčtu. Když vám v Budapešti řeknou „ty tóte!“, zcela určitě je to nadávka.
Tak, jak Japonci nazývají Evropany „červené uši“, nebo běloši Afričany negry,
tak mají Maďaři pro Slováky titul „Toth, Tot, Tota, Totík, Totka, Totek….“
Bůhví proč, snad z používání výrazu „tu ten“, srov.moravizmus „tož ten“,
tj.“ tento“. I toto jméno rod.stojí za vystopování.
Gál: ať
už se toto příjmí zatoulalo k nám odkudkoliv, vzhledem k velárnímu,
nečeskému konsonantu na začátku slova tedy určitě není původně domácí. Tak
pátráme nejprve něm.: „gal“- „gelb“ – žlutý , pak lat.: os.jm. Gallus – Havel,
pak tu je možnost „od názvů míst.původu“ : „ galie“.Když někdy v r.1197
přišel ze země galského kohouta s Jindřichovým vojskem jistý Gal (Kelt),
zakoukal se do místní krasavice, desertoval, usadil se zde, tak ani netušil,
kolik potomků bude nosit jednou toto jeho jméno. Ještě jednu souvislost uvádí
Svoboda: „gala“ je adjek. pojmu „slavnost“ – z.něm.,do šp., a pak do fr. „gale“
– potěšení, zábava, „galer“- bavit se. Takže největší priority Galů jsou i
dodnes jasné. (ale pak mi tu nějak nepasuje pojem „galéra“, ale možná pro
konkvistu to opravdu zábava byla).
Talacko (Talacka): jedno
z příjm. nejednoznačného původu, snad slov.-maď. „talácet“ – trmácet,
motat se, škobrtat. Beneš uvádí doložení v r.1511, ale bez žádného dalšího
rozboru, Kotík zas tur.verzi “talac“ – zajatec, rukojmí. Když jsme kdysi
polemizovali s jedním studentem („hruščanem“) o původu jména Taláb, došli
jsme k závěru, že možná byli obyvatelé některých obcí na Moravě (třeba zrovna
Hrušek) dáváni do zástavy třeba tureckému pašovi, byli možná prodáváni janičářům,
stávali se „talaci“ nebo „talabi“, po propuštění nebo vykoupení ze zajetí se
trmáceli krajinou zpět k domovu.
Žůrek: příjmí
prochází časem rovněž bez větší pozornosti onomas. odborníků, Moldan.uvádí jen, že
„je to druh polévky“, „žúr“ je také bláto, kalná tekutina….že by kuchařka
vařila polévku podobnou bahnu? Jinak v Ben. nic, ve Svob. a Kot. jen
zmínka ve výčtu jmen bez bliž. komentáře. Ale ještě se nabízí: …aby z toho
měl nějaký „žúr“…užitek?, kdo luští křížovky, ví, že „ažúr“ je také druh
krajky, no a do třetice stačí otevřít slovník maďarských nářečí: „zsúr“ (čti
žúr) je druh bílého chleba.
Škapa:
ikdyž přímo od zaručeného pramene vím, že „škapa“ je v podtatranském
nářečí stará ošklivá ženská, nedá mi nepátrat: takže hledáme: Moldan. potvrzuje
verzi o sešlosti, ale ve spojení se starým koněm, takže herka. V Starosl.
slov. se objevuje „škapati“ –„ sesychati, vysoušeti, smotávati“, což se
s určením výše nijak nevylučuje. Ještě mě napadá, že jméno Škapík je možná
zdrobnělina, ale i jen možná zkomolenina prozaického substantiva „škopík“.
Ještě se nabízí jedna možnost: něm. skapullier, stlat. skapullare – pytlíček se
svatým obrázkem, zázračnými bylinami…(smotaný?) zavěšený na krk měl chránit
před zlými silami. Tak třeba nějaká prabába (možná už byla stará a sešlá)
cestujíce přes Horní Uhry se svou letitou kobylou prodávala škapulíře na
ochranu před zlem světa vezdejšího.
Bachleb:
vskutku oříšek, nikdo jej neuvádí, pouze Kot.ve výčtu bez dalších komentářů,
tady taky musím vařit z vody. Bach – potok, ale leb…? Co by to mohlo být?
Löbl, Loeb – z něm.nář. i z Löwe – lev, časté u německy mluv. žid. rodin.
Lví potok? Nebo Lev od potoka? Další něm. verze Bachleben – potok a život.
Takže „živá voda“? Možná se kdysi dávno nevešlo nějakému písaři toto jméno celé
do kolonky, tak usekl koncovku. A možná jen řekla žena svému muži: „Dáš si
ještě něco k té pečeni?“ A on řekl: „ Ba, chléb.“ Přičemž ona zmíněná
partikule na začátku slova je taky moravismus.
9.
Příjmení
od místa původu, podskup.jmen krajů a zemí
Morávek: sláva, konečně zase nějaká VIPka, mezi
100 nejčastějšími příjmími. Můj kamarád doc.dr. “píejdždý“, jinak to ale
nacionální moravský šovinista,
nijak se netající averzí vůči
všem současným humanist. multi-kulti propagátorům, říká, že „být Moravanem je
životní osud, karma, a škoda, že to tak pociťuje stále méně obyvatel tohoto
„díla božího“, Gottes Barmherzigkeit , jakým Morava je.“ ( Doporučuji
k přečtení povídku J.Kostrhuna - Pověst o vzniku Moravy). Jak ale přišla
Morava ke svému jménu? Zřejmě metonymic. subst. složenina. Mates uvádí, že slovo
je ještě předkeltského původu, indev. „mar“ – voda, močál, staroger. „ahwa“ –
voda, řeka – tedy Marahwa, Slované si to už pak zjednodušili do dnešní podoby.
A co tedy to příjmení: malý Moravan? Logicky k němu nositel ale přišel
někde jinde, třeba v Čechách, nebo v Rakousích – prostě ten kdo je
z Moravy, nebo si odtud přivedl manželku, nebo s Moravou obchodoval,
nebo na Moravu nostalgicky vzpomínal….
Polák: panslov. a panevrop .sl., ze
všech sousedních národů hned na druhém místě za Němci co se týká počtu příjmí
v našich krajinách. Ve slov. lze najít na 40 variant od tohoto základu,
včetně na Moravě běžného Polach, Polášek……Kořen „pol“ s variab. sufixem
„-ák“, -„ach“, atd. I když se význam patronyma zdá být jasný, stojí za
zamyšlení. Patří do jmen „podle původu národů“. Možná na začátku stál jakýsi
prapředek Polan a jeho staroslov. kmen, co přišel na polské roviny stejně, jako
Čechové nebo i Moravané odněkud od Visly, stejně jako naši Přemyslovci smetli i
oni mezi původními obyvateli ty, kteří se jim postavili, láskyplně sjednotili
ty, kteří se jim nepostavili a na širých polích vzniklo Velkopolsko a Poláci.
Mates uvádí, že samotné slovo „polák“ souvisí skutečně s poli, s rovinami.
Takže pokud nositel jména došel z Polska a měl-li k tomu ještě také
hodně měřic polí, bylo příjmení jasné. Dodávám ještě jednu zkušenost, kdysi
v rámci internacionální výměny studentů na semestrálním pobytu
v Lodži nás překvapoval národnostní distanc mezi jednotl. polskými
studenty: Já nejsem Polák, jsem Mazur, Slezan, Goral….atd. Nutno říct, že jim
to Poláci šťavnatě vraceli…. Myslím si, že by nám, obyvatelům České rep., mohli
Poláci občas udělit školení o národní hrdosti.
10.
A co nám ještě zbývá:
Jankovič,
Radkovič, Vlašic: je neuvěřitelné, že i když se na jižní Moravě vyskytuje tolik
příjmení se sufixy –ič,-ic, (odkazuji na tel. seznam UTO Břeclav z r.
2003-04), je jich víc než 38 variant, žádný z renomovaných autorů
encyklop. či sborníků jmen a příjmení se o nich nezmiňuje. Pouze Beneš uvádí
asi 8 typů charvátských přízvisek. Nelze využít ani Stč.slov., Etym.slov.
Zkusíme tedy stručný komentář: Barančic (od beranů?), Bartolšic, čic, čič,
Bartošic (Bartoloměj?), Drobilič (drobek?), Fabikovič, Fabičovič, vic
(Fabián?), Filipovič, Garčic, šic, čič (z hor?), Girič (Jiří?), Grbavčic (hrbatý?), Helešic (slabý?), Ivančic,
Ivičič (Ivan?), Izakovič (od Izáka?), Jankovič, Jurkovič, Klimovič (Kliment?), Maděrič,
yč, řič (z Maďarska?), Malčic, čič (špatný?), Matlovič (matlal?), Mikulič
(Mikuláš?), Mitrič (Dimitrij?), Pavkovič, Pafkovič (Pavel?), Petkovič, Petrovič
(Petr), Polakovič (z Polska?), Stankovič, Stachowič, Štefanovič, Šteflovič (Štefan?),
Václavovič, Valachovič (z Valašska?), Venglovič (vozka?), Vaškovič, Vlašic
(z Vlach?). Kdysi jsem měla studentku Naděždu Žužičovou, ani ona sama
nedovedla občas to své příjm. vyslovit, uvítala přezdívku Žužu, a ta se tak
vžila, že už na nic jiného dotyčná slečna neslyšela.
11.
Tak
milí spolustudenti.
Díky těm, co tu byli před námi, zanecháváme svým potomkům
alespoň něco, co jako „lachende Erben“ určitě nemůžou rozházet, totiž své rodové jméno.
Moje
závěrečná práce si neklade za cíl být vědeckou studií, spíše jsem chtěla vnést
trochu lehce ironického humoru do strohého vědeckého jazyku semestrálních
přednášek. Snad se mi to podařilo, pokud u některých jmen ne, hluboce se za to
omlouvám.
Čerpala
jsem ze starších odborných knih a studií, více pak z populárně vědecké
publikace Mgr. Matese, neboť bych problematiku nedovedla formulovat lépe. (Viz
odkazy v textu). Dík patří také Bc. Barboře Popelkové z Břeclavi,
která byla velmi ochotná při získávání literatury a také přispěla svými
vtipnými postřehy.
Na
závěr přeji všem znamenité zážitky při dalším semestrálním studiu daných témat.
A ještě úplně na závěr doplním v 5. přednášce uvedený citát ze Sírachovce
41,12 dalším veršem z téhož 41,13: „Šťastný život trvá jistý počet dní,
ale ctěné jméno zůstává navždy.“
Mgr.
Dagmar Malinová, Břeclav, 1. 5. 2016